Dobrohost je celým svým srdcem rytíř. Je dobrým pánem své tvrze a celé své državy, dobrým manželem a otcem. Ovládá skvěle svůj meč nejen v boji, ale i v turnajovém klání, kterého se s oblibou účastní. Zde je ostatně i skvělým a výřečným společníkem, se kterým se páni ani dámy nikdy nenudí. Rád baví společnost svými příběhy a to především o svém družiníkovi Bohuslavovi. Když je však na tvrzi mezi svými, rád se sám stará o své polnosti a dobytek. Není mu cizí ani těžká práce. Svým mužům je přítelem, rádcem a přísným, ale vždy spravedlivým pánem. Proto ho rádi doprovází nejen po jeho državě, ale i při výpravách.

Dobrohost z Ronšperka a na Dvorci
© Vilém Knoll 2001, 2003

    Předkem rodu byl Zdeslav z Osvračína, který se poprvé vyskytuje v roce 1289 v Chebu, jako člen doprovodu krále Václava II. Jeho synem byl Nachval z Osvračína (1321 - 1331), který držel mimo Osvračína s farní vsí a hradem také nějaké statky na Rokycansku, v okolí Mirošova (asi Dvorec, Kolvín, Mirošov a Skořice). Půjčil sumu neznámé výše králi Janu Lucemburskému, který mu za to zastavil vsi Dobřív, Hrádek a Kuškov (dnes zaniklý). Tyto zastavené vsi od něj v roce 1325 koupil s královským povolením Petr z Rožmberka a připojil je ke svému strašickému panství.
    Nachval měl dva syny. Starší byl Zbyněk neboli Zbyslav z Osvračína (1331 - 1366), který zdědil po otci osvračínské panství. Byl ve službách pražského arcibiskupa a v roce 1331 zastával úřad purkrabího na Horšovském Týnu a na Starém Herštejně. Dozvídáme se to z listu pražského biskupa Jana, na kterém Zbyslav svědčil (Sbyslaii, filii domini Nachwali de Oswraczin, purcgrauii in Thynhorssouiensi et in Hirsstein). Další zmínku o něm máme až 20. 12. 1342, kdy svědčil v Praze při dotaci kláštera eremitů Bohuslavem ze Švamberka na Boru. Zde je uveden jako družiník Bohuslavova bratra Ratmíra (Sbynkonis de Osswratyn domicelli Raczkonis de Merika). Vzhledem k odkazu svého bratra (viz níže) je nejspíše totožný ze Zbyňkem z Bukové a Kloušova (1366 - 1381). Problémem však je tvrzení A. Sedláčka, že tento Zbyněk byl erbu sviní hlavy, které se nepodařilo vyvrátit ani potvrdit. Změna predikátu, a tedy i „adresy“, koresponduje se ztrátou rodového hradu a vsi. V roce 1373 se totiž po Osvračíně píší bratři Jan a Václav a před rokem 1379 jej získali bratři Ratmír a Bušek ze Švamberka, kteří v roce 1379 platili z části vsi spolu s Bedřichem z Vinařic, který zde držel 7 lánů, smluvní berni ve výši 4 a ¼ hřivny. Zbyněk z Kloušova držel podle téhož berního rejstříku vsi Močerady a Bukovou, ze kterých platil smluvní berni ve výši 9 hřiven. Náš Zbyněk měl dva syny, Nachvala z Osvračína (1366 - 1394), který si udržel nějaký podíl na rodovém statku, neboť k jeho kostelu v letech 1384 – 1394 podával faráře, a Sezemu z Přívozce (1366), který seděl na tvrzi ve vsi nedaleko Osvračína, k jehož panství původně možná patřila. V roce 1379 zde však již seděl Bohuš z Rožďalovic, platící za ní 2 hřivny berně.

    Mladší syn, Dobrohost z Ronšperka na Dvorci (1353 - 1376), zdědil po otci panství na Rokycansku. Ve Dvorci u Mirošova si vystavěl tvrz, na které seděl v roce 1353. Predikát „z Ronšperka“ odráží dobovou módu. Je odvozen z rodové heraldické figury - berana (Ramsberg = Beranní vrch). Není však jisté, ke kterému z Dobrohostových sídel se vztahuje, zda k Dvorci nebo k hradu Drštka. V roce 1366 věnoval Dobrohost platy ze 3 poddanských dvorů v Mirošově za duši svého otce Nachvala klášterům plzeňským a ustanovil, aby panství nad těmito dvory, z nichž se plat vydával, měli po jeho smrti napřed jeho bratr Zdeněk z Bukové, po jeho smrti synovec Nachval z Osvračína, po tomto další synovec Sezema z Přívozce a teprve po smrti jich všech jeho vlastní nejstarší syn. Jako svědci vystupují na listině tři jeho synové - Nachval, Jan a Zbyněk. V roce 1374 rovnal spor o meze zádušních lesů náležejících ke kostelu sv. Václava ve Skořicích, ke kterému ve stejném roce podával faráře, přičemž je jmenován jako Dobrohost z Dvorce jinak z Ronšperka. V té době již byl zcela jistě vlastníkem hadu Drštka. Nejstarší syn, Nachval, se majetkově oddělil nejspíše ještě za otcova života. Dostal ves Kolvín, po které je v roce 1381 nazýván Nachvalem Kolvínem z Kolvína. Po jeho možném sídle se v Kolvíně stopy nedochovaly. Mladší syn Zbyněk (Zdeněk) byl nejspíše v rožmberských službách. Zemřel někdy okolo roku 1380 a je pod jménem Zbyněk z Drštky pohřben v Českém Krumlově v minoritském kostele Božího těla a Panny Marie Bolestné. O nejmladším z bratří, Janovi z Dvorce, není nic bližšího známo. Podle berního rejstříku plzeňského kraje z roku 1379 bylo v Dvorci svobodné popluží. Bohužel však nevíme, komu patřilo. Editor J. Emler se, nejspíše milně, domníval, že se jedná o prostor rybníka mezi Mirošovem a Skořicemi.
Podle V. Koláře byl možná Zbyňkovým a Dobrohostovým bratrem ještě Zdeněk z Vlkanova na Herštejně (1359 - 1377), který mimo Starého Herštejna a Vlkanova držel ještě Poběžovice (tvrz), Šitboř a Valtířov. V roce 1360 se asi zúčastnil v okruhu Švamberků tažení Karla IV. proti würtenbergským hrabatům. Jeho erbem však nebyl beránek, ale stříbrný kráčející jelen v modrém poli. Stejného si v 15. století přibrali do erbu Ronšperkové při povýšení do panského stavu.
Příslušníkem rodu byl s největší pravděpodobností i klatovský kněz Nachval, jež vystupuje v listu Bohuslava z Krchleb 13. 5. 1379. Jeho mosazné pečetidlo, s vyobrazením kráčejícího berana a opisem „s-kniez*nachval-“, je uloženo v archivu Národního muzea.
Podle J. Čechury byli „z rodu Dobrohostova“ Zdeněk a Oldřich, kteří v roce 1379 platili smluvně 22 hřiven berně za město Planá se všemi statky, jmenovitě hospodami, řemeslníky, ševci, zahradníky, 6 podsedky a vesnice Dolní Jadruž, Otín, Neblažov a část vsi Týnce. Plánské panství měl v roce 1390 již Bořivoj ze Svinař.
Zajímavé jsou úvahy J. Jánského o příbuznosti Ronšperků s bavorským rodem von Ramsperg, jehož dva rodové hrady, starší Altrandsberg a mladší Neurandsberg, ležely jihovýchodně od Kötztingu, jen asi 25 km od české hranice. Dále držel hrad Zandt a další statky v podhůří Bavorského a Hornofalckého lesa. Nejspíše měli také svobodný dům ve Waldmünchen. V německých pramenech se pro bavorský i český rod používá identický predikát – von Ramsperg. Oba užívaly i stejného erbu s tím, že bavorští měli pole štítu modré a čeští červené. K jeho državám srovnej: M. Piendl, Das Landgericht Kötzting. Historischer Altas von Bayern. Teil Altbayern. Heft 5. München 1953, s. 32 a n.; B. Grueber – A. Müller, Der bayrische Wald. Reprint. Grafenau 1993, s. 333 – 335.

Erb:
Ronšperkové měli ve znaku stříbrného (bělorouného) berana ve skoku s pozlacenými rohy a kopyty na modrém poli a na přilbě korunku a půl berana. Ve znakové galerii na hradě Lauf, z doby kolem roku 1360, zachycující příslušníky dvora Karla IV., je v červeném poli stříbrný kráčející beran označen jako erb osvračínských. V erbovníku Aula Caroli z období vlády Václava IV. (1378 - 1419) má nějaký pan Zdeslav stříbrného berana na červeném štítě.
Obdobného erbu byli ve 14. století například vladykové z Blížejova (okr. Domažlice), z Hlohovčic (u Srbic, okr. Domažlice), z Radíče (okr. Příbram) a ze Žďáru (u Ždírce, okr. Plzeň-jih). K otázce příbuznosti s těmito rody se však, bez velké dávky spekulací, nelze vyslovit.


Prameny:
Arch. Ronšper. Pam. Arch. IX, 726
Ein Bernaregister des Pilsner Kreises vom Jahre 1379. Ed. J. Emler, Praha 1876, s. 6 č. 76, s. 16 č. 132, s. 19 č. 40, s. 20 č. 48 a s. 21 č. 86 a s. 27 č. 96
Mapový lexikon obcí ČSSR. 1:200 000. Podle správního rozdělení 1. února 1967. Praha 1968
Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae III. Ed. J. Emler, Praha 1890
Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae IV. Ed. J. Emler, Praha 1892
Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae VII.2. Ed. B. Mendel - M. Linhartová, Praha 1955
Sedláček A. Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. svazek 1. Ed. V. Růžek, Praha 2001
A. Sedláček, Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 2. Čechy (1. část). Ed. V. Růžek, Praha 2001, s. 11 – 13 fol. 2r – 3r, s. 19 fol. 5r a s. 100 fol. 41v

Literatura:
J. Anderle – V. Švábek, Tvrze v rokycanském okrese – I. část. In: Sborník Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech 3, Rokycany 1990, s. 7 - 8
J. Anderle – V. Švábek, Tvrze v rokycanském okrese – II. část. In: Sborník Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech 4, Rokycany 1992, s. 5
M. Bělohlávek a kol., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl IV. Západní Čechy. Praha 1985, s. 43 - 44, 70, 71, 145, 248 - 249 a 281 – 282
J. Čechura, Struktura pozemkové držby v západních Čechách na počátku husitské revoluce. In: Sborník historický 31, Praha 1985, s. 37
T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 2000, s. 125 - 126
T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky. Praha 2002, s. 22
F. A. Heber (Ed. I. Bukačová), České hrady, zámky a tvrze. První díl. Západní Čechy. Praha 2002, s. 48
J. Jánský, Kronika česko-bavorské hranice. Díl II. (1427-1437). Od bouří velkých bitev a spanilých jízd k basilejským kompaktátům. Domažlice 2001, s. 135 a 356 pozn. č. 3
M. Novobilský - P. Rožmberský, Hrad Drštka u Skořic. Zapomenuté hrady, tvrze a místa č. 1. Plzeň 1995
W. Perlinger - Z. Procházka, Hrady v českobavorském pohraničí - jejich znovuobjevení. Domažlice - Furth i. Wald 1996, s. 102
Z. Procházka, Archeologický výzkum hradu Osvračína. In: Hláska 1, Plzeň 1998, s. 9 - 11
Z. Procházka, Hrad Osvračín. Výsledky archeologického výzkumu 1997 - 1998. In: Hláska, Plzeň 1999, s. 39 - 40
Z. Procházka, Archeologický výzkum hradu Osvračína. In: Castellologica bohemica 7, Praha 2000, s. 131 - 146
P. Rožmberský, Panská sídla v Mirošově. Zapomenuté hrady, tvrze a místa č. 5. Plzeň 1995
V. Růžek, Česká znaková galérie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361. Příspěvek ke skladbě královského dvora Karla IV. In: Sborník archivních prací 38, Praha 1988
A. Sedláček, Hrady, zámky, tvrze království českého. Díl 9. Domažlicko a Klatovsko. Praha 1892, s. 95, 104, 120 - 121, 190 a 191
A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 13. Plzeňsko a Loketsko. Praha 1905, s. 80 - 82
A. Sedláček, Místopisný slovník historický království českého. Praha 1909, hesla jednotlivých osad
A. Sedláček, Českomoravská heraldika II. Část zvláštní. Praha 1925, s. 51 - 52
L. Svoboda - J. Úlovec - P. Chotěbor - Z. Procházka - Z. Fišera - J. Anderle - J. Slavík - M. Rykl - T. Durdík - V. Brych, Encyklopedie českých tvrzí I. díl A-J. Praha 1998, s. 158 - 159

Zpět