O středověku se všeobecně soudí, že byl temný, špinavý a nehygienický. Nemylo se a nekoupalo se skutečně? Zdá se, že to nebylo tak jednoznačné a že se někteří význační historikové, jako např. Francouz Jules Michelet (1798-1874), mýlili, když charakterizovali středověk a dobu po něm jako tisíciletí bez koupelí.

            Často bývá zvykem poukazovat na negativní vlivy, které vyvíjela církev proti koupelím, a tím nepřímo i proti hygieně. Také to nebyl trvalý a obecný jev. Původně se církev ve střední Evropě stavěla ke koupání a k osobní hygieně kladně. Na dochovaném projektu kláštera sv. Havla ve Švýcarsku z roku 830 bylo štědře pamatováno na parní lázně a frigidarium (pozn.Via: studená lázeň). Později ale, v protikladu k ranému islámu, začala církev brojit proti hříšnému kultu nahého těla a koupelím. Askeze některých mnišských řádů, především východních anachoretů, nedovolovala koupele vůbec. Hříšníci se podrobovali pokání tím, že se nekoupali, nebo jen v chladu ve studené až ledové vodě. Některé kláštery omezovaly pak koupání na jednou do měsíce, nebo dokonce jednou do roka, a výjimku udělovali jen nemocným. O některých svatých, jako např. O svaté Alžbětě, se hrdě hlásilo, že se nikdy nekoupala.

            To byly ovšem extrémy. Ve skutečnosti zájem o koupele u feudálů a později u městského obyvatelstva stoupal. V nehostinných a špatně vytápěných hradech a zámcích se začaly objevovat ojediněle také koupelny s vanami, nebo dokonce s bazénky. V zahradách se pamatovalo na kašny, které se hodily i ke koupelím. Nastalo údobí koupání nejen kvůli tělesné očistě, ale i pro radost.

            Lidé se ponořili do van a bazénků s radostí, pro potěšení a pro omlazení. Proto nacházíme tolik studnic mladosti v tehdejších výtvarných projevech. V tehdejších parcích stála velká vědra jako lázně pro více osob současně. Rytíři a trubadúři se koupali ve vanách zasypané květy za asistence sličných dívek. Vznešené dámy užívaly koupelí, obdivovány galantními diváky a hudebníky, kteří jim hráli na loutny, flétny a šalmaje. Stalo se to námětem mnoha maleb, miniatur, dřevořezů i slavných gobelínů. Nahota nebyla ve středověku nikterak nemorální. Sv. Bonifác sice brojil již roku 745 proti společnému koupání mužů a žen ve veřejných koupelích, ale ve 13. a 14. století se tyto koupele staly opět běžné. Konečně koupání pro radost přestalo být také jen výsadou společenské feudální smetánky a postupně se koupelna s vanou stala dokladem dobré životní úrovně i bohatých měšťanů. Koupání se stalo oblíbeným zvykem i společenskou povinností. Místnost, kde byly vany uloženy, představovala salon domu, místo zábavy a rozptýlení.  Sem se okázale vodili hosté, aby zde v družné zábavě poseděli s hostitelem ve vaně, popili a vydatně pojedli, to vše na stolových deskách, které bývaly pokládány přes prostorné vany. Obsluhující ženský personál přinášel nová a nová jídla a také přiléval vždy trochu teplé vody do vany, aby příliš nevychladla. Některé vany měly ozdobné závěsy obdobně jako nebesa na postelých – které přispívaly k navození zvlášť intimního prostředí pro koupající se a také bránily rychlému chladnutí vody. Někteří rafinovaní zbohatlíci měli dokonce houpající koupele, kdy vana visela upoutána řetězy na závěsném lešení.

V českých zemích nenabylo zjevně společné koupání mužů a žen ve vanách a bazénech nikdy té frivolnosti jako v jiných zemích. Česká galantní iluminace nebo ritina s touto tématikou prostě neexistuje. Také v Itálii nebyly v minulosti tyto koupací mravy běžné. A tak, když humanista Poggio Bracciolini, papežský sekretář, navštívil průběhu dlouhého kostnického koncilu  roce 1416 švýcarský Baden, velmi se zde podivoval uvolněným mravům, které se mu však v podstatě líbily.

Nejinak tomu bylo, když roku 1464 vypravil Jiří Poděbradský české poselstvo k francouzkému králi. Jeden z účastníků si vedl deník o svých cestovních dojmech ze Švýcar a napsal: „A ten den přijedše (do Bernu) ihned jsme šli do lázně a myli sme sě s pěknými měštkami, pannami a paniemi, všichni spolu. A tu kdy sme přijeli do Paden (Badenu), byli sme tu v úterý a v středu; a myli sme sě s pěknými pannami a paniemi i hrabienkami v teplicech, a byli sme veselí, tak že pan Bavor opět želel, že sě jest kdy oženil. A vikář biskupa konstanského a jiné to kněžstvo a mnišie myli sě s velmi pěknými jeptiškami, jež byly s nimi z Konstancie přijely.“ (Kalousek 1887)

Zpět